„Janáčkova konzervatoř a Gymnázium 
v Ostravě je jednou z nejvýznamnějších
umělecko - vzdělávacích institucí České republiky.“

Aktuality

Aktuality / 24. června 2015

Mladé taneční umění na konzervatoři

s elánem a kreativitou

A především upřímnou láskou k tanci. Mladé taneční umění v Divadle loutek, takový byl název závěrečného představení oboru Tanec Janáčkovy konzervatoře a Gymnázia v Ostravě, výjimečně v jiném prostředí. Na sedmi absolventech bylo na každém kroku vidět, s jakou poctivostí a vážností přistupují nejen k tomuto vystoupení, ale i k tanci jako takovému.

 

Oba taneční večery, pondělní i včerejší úterní v Loutkovém divadle v Ostravě byly vyprodány. A divákům se líbily, svědčil o tom potlesk během tanečních kreací i mohutné skandování na závěr. Včera navíc mezi diváky zasedla i hodnotící komise, šlo tedy o večer absolventský.
 
„Svítím, zvedám opony, koukám do sešitku, občas mrknu na jeviště, takže mé dítko, Sněhovou královnu kvůli tolika úkolům ani pořádně nevidím,“ komentovala úvodní část večera pedagožka hlavního oboru a choreografka Olga Borisova – Pračikova. Ten byl stejně jako pondělní složen ze tří celků. Úvodního, více než hodinového baletu Sněhová královna na hudbu Petra Iljiče Čajkovského se kromě sedmi nejstarších studentů účastnili i žáci z prvního, druhého a třetího ročníku tanečního oboru.
 
„Hodně to s nimi prožívám, představení vnímám samozřejmě jinak než diváci. Potřebovali jsme se s absolventy na zkoušení více času, scházeli jsme se o sobotách, nedělích, o svátcích, zapojeny byly i další ročníky. Byla to práce těžká, ale zároveň příjemná a hezká, všechny nás to bavilo. Mladí lidé do toho šli se srdcem, duší a chutí, drali se i o alternace,“ vysvětlovala Olga Borisova – Pračikova.
 
Pro sedm absolventů více než hodinovým baletem večer nekončil. Čekala je ještě druhá a třetí část. V té prostřední, moderním tanci mezi dvěma přestávkami již vystoupili sami na choreografii jednoho z nich, Eduarda Adama Orszulika. Tanec se jmenoval 7 z 11 a zazněla v něm reprodukovaná moderní hudba, s živou hrou na housle vypomáhali i tři kolegové studenti. Právě v propojování tance, hudby, hudebně dramatického oboru a zpěvu je Janáčkova konzervatoř a Gymnázium v Ostravě mimořádnou školou v celé v České republice, žádná jiná podobná instituce u nás nenabízí studium všech čtyř oborů, o možnostech propojování těchto oborů při studiu ani nemluvě. Včerejší večer byl vzorovou ukázkou kreativity tvůrčího prostředí a možností ostravské konzervatoře.
 
„Choreografie nazvaná 7 z 11 znázorňuje třídní cestu během osmi let, které jsme společně strávili ve škole. Když jsme nastoupili do prvního ročníku, bylo nás 11. Každý z nás - sedmi spolužáků, co vydrželi a dotáhli to až do konce - dostal za úkol sepsat osm bodů, co se za tu dobu ve škole udály. Vztahy, rozchody, hádky, cesty a všechno další, co jsme společně prožívali,“ vysvětloval název a obsah moderního tance jeho tvůrce choreograf a jinak také tanečník absolvent Eduard Adam Orszulík.
 
Závěrečný třetí díl tanečního mládí v Loutkovém divadle patřil lidovému tanci. V Colores de Flamenco se opět představilo sedm absolventů. V lidovém tanci Terentete vystoupili tanečníci 3. ročníku. Za císaře pána už byli zase připraveni kluci absolventi, kterým zdárně sekundovali studenti 1. ročníku hudebně dramatického umění a hudebně vypomáhali studenti bicího a dechového oddělení konzervatoře pod vedením Jakuba Kupčíka. Závěrečné tance - Kamarádky moje, Na vrch Lopeníka a Povídali, že sem umreu ztvárnili opět absolventi společně.  
 
„Byl to úžasný ročník. Svědomití, poctiví, všechno dělali naplno. Byla s nimi dobrá spolupráce, to je pak vidět i na jevišti. Mají v sobě disciplínu, herecký projev, respektují se. Jsou to osobnosti, které dokážou spolupracovat, takže ve společném výsledku nemáte sedm sólistů, ale jednolitý celek,“ popisovala zkušenosti se studenty pedagožka Eva Vajsová, která společně s absolventy ve škole strávila mnoho času nejen při přípravě lidového tance pro tento večer.
 
A kdo patřil mezi těch sedm tanečníků a tanečnic, absolventů na prahu nových životních cest? Tady jsou: Tereza Bernardová, Antonín Blahuta, Markéta Miencilová, Eduard Adam Orszulik, Eliška Pokorná, Barbora Rokoszová, Markéta Stehlíková. Jim i pedagogům Janáčkovy konzervatoře a Gymnázia v Ostravě, které si absolventi přivedli na závěr na pódium, patřil velký dík za krásný večer.

Petr Bohuš, Solokapr

 
Aktuality / 9. června 2015

Světová divadelní premiéra na Janáčkově konzervatoři

je příběhem o nenaplněné lásce.
Divadelní hra Jane je příběhem spisovatelky Jane Austenové. Začíná tam, kde končí slavný film Vášeň a cit. Napsala ji renomovaná autorka Lenka Lagronová, nositelka Ceny Alfréda Radoka, jejíž dílo uvádí i Národní divadlo v Praze, některé hry jsou uváděny i v zahraničí.

 

Lenka Lagronová má také zajímavý osud. Pochází z Brna, žije ale ve zcela opačném koutu Moravy, v Písku u Jablunkova. Přelomem v jejím životě i tvorbě byl rok 1997, kdy složila řeholní slib čistoty, chudoby a poslušnosti. Její původně rozhlasovou hru Jane uvedl Český rozhlas, na divadelních prknech však ještě představena nebyla.
 
Pedagogický dozor nad představením o Jane Austenové má Miroslava Georgievová, na Janáčkově konzervatoři a Gymnáziu vyučuje jevištní mluvu a hereckou výchovu: „Hledala jsem něco pro čtyři dívky a jednoho chlapce, našla jsem asi 10 her, možná víc, tahle mě ale oslovila tématem. Hlavní myšlenkou příběhu je nešťastná a nenaplněná láska a zrada. Myslím, že se nás všech toto téma bytostně dotýká.“
 
Druhou myšlenkou je téma spisovatelky a její profese. Jane Austenová se rozhoduje, zdali vykročí do neznáma, osamostatní se a bude psát. A to bylo v 18. století společensky nemožné. Miroslava Georgievová v rámci herecké výchovy studenty učí, jakým způsobem mají pracovat na roli, jak nacházet své postavy. Mladým lidem zadává úkoly, snaží se nenabízet řešení. Jde jí o to, aby se studenty na dřeň postav přicházeli společně.
 
„Hra vyžaduje obrovské nasazení, soustředěnost. Děj se odehrává ve dvou prostředích zároveň, tak mě také zajímalo, jestli se to, co je stvořeno pro ucho, dá přenést i pro oko. Divadelní hry Lenky Lagronové znám, zaujala mě jako spisovatelka,“ vysvětluje pedagožka Miroslava Georgievová.
 
Hru pedagožka připravuje se studenty třetího ročníku herectví Janáčkovy konzervatoře a Gymnázia v Ostravě. Kateřina Michejdová hraje Jane, Lucie Rybnikářová její sestru Cassandru, Iveta Kolovratníková Mary, manželku Toma Lefroye, Kristina Barčáková matku Jane, Rastislav Širila Toma Lefroye. Kolegům vypomáhá ještě studentka prvního ročníku Malgorzata Sikorová jako služebná. Společně zkouší od konce února.
 
„Příběh pojednává o nenaplněné lásce a o tvůrčím přístupu k práci. Zvláštní je to v tom, že se Jane rozhodla žít sama. Tam, kde končí známý film Vášeň a cit, začíná náš příběh, film není plně autobiografický, hra je však pravdivá. Lefroy Jane doopravdy opustil,“ vysvětluje autorka Lenka Lagronová.
 
Některé věci nejdou vzít zpátky. Autorka se ve hře ptá, zdali peníze mají větší hodnotu než láska. Hra také pojednává o odvaze jít dál, umět se ponořit hlouběji do svého nitra, překročit svou hranici. Jane se rozhodne vyprostit se z ulity všednosti a osvobodit se, bude žít bez muže a stane se spisovatelkou. Lidé ji za to přezírají. Jaký je život, když ho člověk obětuje nešťastné lásce?
 
„Text může být odpovědí na film Vášeň a cit. Zajímala mě síla Jane Austenové. Film zčásti vypovídá o postavení ženy v jisté době a kultuře a já jsem měla potřebu se k tomu vyjádřit,“ doplňuje Lenka Lagronová.
 
Studenti se díky studiu hry učí fungovat ve vztazích, dialogu i společné týmové práci. Jaký bude jejich výsledek, můžete vidět tento čtvrtek 11. června na jejich premiéře v 18.30 hodin v sále Leoše Janáčka na Janáčkově konzervatoři a Gymnáziu v Ostravě.
 
(Petr Bohuš, Sólokapr)

 
Aktuality / 15. května 2015

Na absolventském koncertě zahrál svou skladbu

Je studentem šestého ročníku hry na klavír na Janáčkově konzervatoři a Gymnáziu v Ostravě. Tomáš Vrána své působení na škole pomalu uzavírá. Tento týden s úspěchem odehrál absolventský koncert. Pokud zvládne i zkoušky, po prázdninách nastoupí na Akademii múzických umění v Praze k profesoru Ivanu Klánskému. 

 

Tomáš je vítězem mnoha soutěží, miluje klavír, ale i film a literaturu. Natočil film, napsal knihu a složil už i dvě vlastní skladby. Tu druhou, Koncert pro klavír h moll č. 2 zahrál právě na svém absolventském koncertu. Dá se o něm s nadsázkou říci, že je to renesanční člověk. Jeho pedagožkou je Monika Tugendliebová, na Janáčkově konzervatoři a Gymnáziu v Ostravě vyučuje téměř 40 let. S Tomášem se budou loučit po společně strávených šesti letech. Jaké má Tomáš plány, co říká na školu a další postřehy svěřoval na konci večera v opuštěném hledišti Sálu Leoše Janáčka. S Monikou Tugendliebovou si povídáme na chodbě konzervatoře už o přestávce Tomášova koncertu.
 
Paní profesorko, co říkáte na koncert?
Moc se mi líbí. Je to velmi tvořivé hraní na pódiu, což neumí každý. Znak velkého mistrovství a velkého talentu.
 
Kolik jste měla takových studentů?
Takových jako je Tomáš? Myslím, že takového jsem snad ještě neměla. Samozřejmě na druhé straně neopomíjím ani Martina Kasíka nebo například Marka Kozáka, to jsou také vynikající klavíristé.
 
Jak byste charakterizovala Tomáše Vránu?
Tomáš je velmi obdarovaný člověk, má dar od Pána Boha. Velký temperament a velkou obrazotvornost, na pódiu umí vytvořit překrásnou atmosféru, změny nálad, svým temperamentem dokáže posluchače strhnout. Je plný fantazie a má svůj vnitřní svět.
 
Co říkáte na to, že student složí skladbu?
To je úžasné. Bez jakéhokoliv vzdělání v kompozici, napsal, co ho napadlo a je to výborné. Skladba mi připadá nápaditá, má formu, obsah, v podstatě všechno, co má mít. Když jsem ji poprvé slyšela, byla jsem překvapená, jak je rozsáhlá.
 
Věděla jste, jaký Tomáš bude, když jste ho na školu přijímala?
Věděla, znám ho už od jeho tří let. Jeho rodiče mi ho přivedli, když ještě nedosáhl nohama na zem, seděl u klavíru a improvizoval jak starý chlap. Byl neuvěřitelný, věděla jsem, že je to boží zázrak.
 
Co jste mu dala během studia?
To je těžká otázka. Snažila jsem se ho vést po profesionální stránce. Aby se jeho hra kultivovala, aby hrál stylově, chodil do Prahy k Ivanu Klánskému a věděl, jaké to je jinde ve světě. Co musí dělat, aby šel nahoru, a že to ještě není vrchol, ale že může jít dál. Snažila jsem se nepokazit jeho talent, což je strašně těžké. Je velmi samostatný, tvořivý a má na všechno svůj názor, někdy jsme se i trošku hádali, ale vždycky to bylo ku prospěchu věci. Oběma nám šlo o jediné, aby muzika byla krásná.
 
Tomáš vás také něčím inspiroval?
Asi to, že si můžu dovolit u takového talentu, aby pracoval samostatně. To je náročné, protože kantor se vždy snaží žáka vést. Bylo těžké skloubit, aby se sám projevil, a zároveň abych ho ještě trošku někam posunula.
 
Co z něj v životě bude?
Nevím. Zatím si myslím, že má šťastnou hvězdičku, a že ho vede docela přímočaře. Teď záleží na tom, co bude dál, na mnoha okolnostech. Kromě hudby miluje film, literaturu, uvidíme, kam se pustí. Život nám ukáže, kam ho zavede.
 
Bude vám smutno, když se teď budete loučit?
Bude. Máme se rádi, Tomáš je moc fajn i jako člověk.
 
TOMÁŠ VRÁNA
Tomáši, jaké máš pocity po svém dnešním absolventském koncertu?
Bylo to krásné. Také si uvědomuji, že jedna etapa končí a druhá začíná. Tato škola byla mým druhým domovem, chodil jsem na ni opravdu rád, byl jsem na konzervatoři bez přehánění, spokojený a šťastný. Potkal jsem tu spoustu lidí, kantory, kterých si vážím a jsem rád, že jsem je poznal. Loučím se se školou, která mi hodně dala, budu na ni v dobrém vzpomínat a doufám, že se do ní budu i vracet.
 
Čím tě zaujali kantoři?
Ostravská konzervatoř je jednou z mála škol, která se může pochlubit lidmi s láskou k hudbě i odbornou a všeobecnou znalostní hloubkou. Dozvíte se tady neskutečné věcí a navíc je tam ještě ta láska k hudbě. To všude nebývá. Pro studenty jsou tady podmínky jako málokde.
 
Jedna etapa končí, co bude dál?
Pokud se mi podaří složit ještě závěrečné zkoušky, tak po prázdninách nastupuji na Akademii múzických umění k panu profesoru Ivanu Klánskému, kde jsem dělal zkoušky v lednu. S Maruškou Pawlovskou, s níž jsem dnes hrál můj Koncert pro klavír h moll č. 2, jsme uvažovali o společné spolupráci, hrajeme spolu na klavír už dlouho. Na druhé straně bych nechtěl opustit sólovou dráhu, doufám, že se mi podaří odehrát ještě nějaké koncerty s Janáčkovou filharmonií Ostrava, tak uvidíme.
 
Koho jsi na dnešní absolventský koncert pozval?
Spoustu přátel, rodiče, studenty z konzervatoře i z gymnázia, profesory. A Libuši Pavelčákovou z Rožnova pod Radhoštěm, je to má „druhá babička“, součást rodiny, jinak učitelka ze základní umělecké školy, která mi hodně dala.
 
Co říkala na tvé dnešní vystoupení?
Myslím, že byla moc spokojená. Jsem takový její vnuk, sleduje mne, jak se vyvíjím, a tak.
 
Jak tě napadlo skládat?
Myslím si, že komponování se nedá naučit. Samozřejmě, že se naučíte, jak zacházet s formou a podobně. Když ale nemáte proč psát, nemáte nápad, vlastní iniciativu, osobní vklad, potřebu něco říct druhým, tak nic nesložíte. Je to něco, co nedokážu vyjádřit slovy, tak to dělám alespoň takto. Zatím jsem napsal jen dva koncerty, je to takový začátek, zkouška, amatérský pokus. Odraz mé duše a poděkování mým rodičům. Kdyby jich nebylo, nejsem tam, kde se dnes nacházím.
 
Jakou máš duši?
Jsem introvertní flegmatik. Dnešní svět žádá otevřené lidi, společenské, kteří se musejí drát dopředu. Takový ale já nejsem, držím se u sebe, mám rád klid, přemýšlení. Některým lidem to možná vadí, ala já se nezměním.
 
Před koncertem s tebou byla a později tě v hledišti také pozorně sledovala i tvá profesorka Monika Tugendliebová. Co ti dala během studia?
Je to úžasná osobnost, jedna z mála v republice, která dokáže přistupovat ke studentovi individuálním způsobem, hned jsme si padli do noty. Dala mi také smysl pro pořádek. Žáka dokáže velice dobře usměrnit a má cit pro stylovost, to je důležité.
 
Bude ti po ní smutno?
Určitě. Věřím ale, že budeme v kontaktu pořád.
 
(Petr Bohuš, Sólokapr)

 
Aktuality / 6. května 2015

Jakub Halata absolutním vítězem!

Student ostravské konzervatoře převálcoval mezinárodní konkurenci!
Student šestého ročníku oboru hra na trubku Janáčkovy konzervatoře a Gymnázia v Ostravě, Jakub Halata ze třídy MgA. Jiřího Tesaříka získal na X. Mezinárodní interpretační soutěži dechových nástrojů Brno 2015 ve dnech 30. dubna až 3. května 1. cenu ve 2. kategorii a titul absolutního vítěze! Povídáme si s ním po jeho návratu z Brna do Ostravy.

 

Jak dlouho ses na soutěž připravoval?
Myslím, že celý rok.
 
S jakými skladbami jsi vyhrál?
S Koncertem es dur od Josepha Haydna, Koncertem D- dur od Friedricha Fasche, Restiques od Eugena Bozzy a Koncertem D - dur od Giuseppe Tartiniho.
 
Co ti řekli hodnotitelé, jak tě známkovali?
Po prvním kole jsem měl náskok 1,75 bodu a ve druhém jsem vyhrál o 1,30 bodu.
 
Kdo byl v porotě?
Tak to vím docela přesně. Benedykt Matusik (PL) Andras Kiss (HU) Kamil Roško (SK) Jiří Jaroněk (CZ) Vladimír Rejlek (CZ) Jiří Tesařík (CZ) Josef Cecava (CZ) Jan Broda (CZ).
 
Díky čemu ses stal absolutním vítězem?
Díky bodovému náskoku, měl jsem nejvíce bodů ze všech trumpetových kategorií.
 
Jak jsi reagoval, když ses dozvěděl, že jsi dvojnásobný vítěz?
Co říct? Měl jsem obrovskou radost.
 
Bylo těžké vyhrát?
Ano bylo. Kromě české konkurence jsem soutěžil s vynikajícími hráči z Maďarska, Slovenska a Polska.
 
Komu bys za vítězství poděkoval?
Poděkovat bych chtěl hlavně svému profesorovi Jiřímu Tesaříkovi za přípravu na tuto soutěž a přítelkyni i rodině za podporu.
 
V jaké konkurenci jsi zvítězil?
Jak už jsem zmínil, konkurence nebyla jen z České republiky. Podle názoru odborníků, šlo o velmi dobré hráče, těžkou konkurenci.
 
Jaké žánry rád hraješ?
Určitě všechny.
 
Řekni něco o své rodině, tradici.
Není jediný člen rodiny, který by na něco nehrál. (úsměv)
 
Proč ses rozhodl, že budeš studovat na konzervatoři?
Protože se chci věnovat profesionálně trumpetě a hudbě.
 
Na jaký nástroj hraješ?
Vlastním nástroj značky Bach, dovezený z Ameriky.
 
Co musíš dělat, aby ti to dobře „troubilo“?
Cvičit, cvičit, cvičit.
 
(Petr Bohuš, Solokapr)

 

Program

Pedagogický sbor tvoří aktivní umělci,
sólisté opery NDM, členové souborů divadel Ostravy a regionu, symfonických a komorních orchestrů